* 7.6. 1939 ve Zlíně + 9.10. 2021 v Praze
Ak. mal. Zdeněk Strouhal získal první zkušenosti v malbě u malíře Vladimíra Hrocha na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde studoval v letech 1957–1961. Od roku 1963 do roku 1968 studoval figurální a krajinářskou malbu na pražské AVU v ateliéru profesora Františka Jiroudka.
Věnoval se kresbě, malbě, grafice a keramice, ovládal prakticky všechny výtvarné techniky. Ve své práci navazoval na tradice evropského výtvarného umění, blízké mu bylo zejména francouzské impresionistické a postimpresionistické pojetí malby. Jeho figurální tvorba je zaznamenána na plátnech, papírech i keramických artefaktech. Krajinomalbě se věnoval nejvíce na jižní Moravě, hlavně ve Valticích, kde žila část jeho rodiny a kde vznikla velká část jeho životního díla (v dobách před rekonstrukcí maloval přímo zde, ve vyhrazených prostorách valtického zámku, jak je možné vidět na některých obrazech). Inspiraci také nacházel v jižní Francii, v Bretagni a v Paříži, kam se rád vracel studovat do muzeí a galerií.
Během svého života obdržel dvakrát stipendium Ministerstva kultury Francouzské republiky a jednou stipendium Ministerstva kultury Belgického království. Na začátku devadesátých let se stává členem Umělecké besedy a SČUG Hollar. V roce 2010 dostává cenu nadace Hollar na XVI. Festivalu komorní grafiky. Akademický malíř Zdeněk Strouhal je zastoupen ve sbírkách Ministerstva kultury České republiky, Národní galerii v Praze, Galerii výtvarného umění v Hodoníně a v mnoha soukromých sbírkách doma i v zahraničí.
Místem posledního odpočinku Zdeňka Strouhala je rodinný hrob ve Valticích.
Stálá expozice na státním zámku Valtice.
Ve své tvorbě vycházím z kresby a pozorování, ze smyslových zážitků, které by měly být v harmonii s celým člověkem - tedy i s jeho rozumem. Věřím v emotivní sílu barvy. Malba by potom měla být čistou interpretací přírody. Jde mi o vzájemné barevné vztahy, jež jsou nakonec nositeli obsahu. Výsledkem je vnitřní soustředění a svobodnější rozhodování, ve volbě výrazových prostředků. Teprve potom dochází k harmonii, mezi skutečností - přírodou a malířem. Malíř si pak může dovolit použít např. expresivní zkratku, jež vyjadřuje jeho osobu, ovšem již proměněnou mnoha lety cvičení ve vnímání a koncentraci. Pozorování světa se stává radostí, a tak i malba by měla odpovídat od vnějších konvencí oproštěnému pohledu na skutečnost.
