Vyznání

Zdeňka Strouhala městu Valtice a jižní Moravě

K jižní Moravě a k Valticím mám vřelý vztah. Pocházím odtud a neustále se sem vracím. Valtice byly na čas domovem i pro moje předky, a tak jsem s nimi bytostně spojen. Bylo to brzy po válce, v roce 1948, kdy jsem začal objevovat tento kraj se zbytky romantiky předválečné doby (žili zde ještě někteří pamětníci knížete Liechtensteina), kraj, jenž mne již tehdy ohromoval slunečním jasem a světelnými kontrasty. Prožíval jsem tu v dětství prázdniny a později sem jezdil velmi často ke své přízni. Zde jsem dělal své první kresby před přírodou. Učaroval mi terén s vinicemi a sady, harmonické souznění stromů a sochařské výzdoby v zámeckém parku i celé, tolik malebné a rozmanité okolí s různými zámečky a rybníky. Zapůsobily na mne shluky borovic se starými stodolami, to vše v určitém estetickém i praktickém pořádku. Staré, mechem porostlé šedozelené fasády stodol s temnou černozelenou barvou borovic a bledě růžovou kůrou kmenů a haluzí, mi připomínaly malbu impresionistů, které jsem tolik obdivoval. 

Velmi rád jsem sedával na náměstí mezi dvěma košatými platany, u kašny zdobené něžnou figurou dívky. Jejich haluze stínily klidný dívčin pohled a odrážely se v kmitavé vodě. Nálada tohoto místa mi připomínala obrazy Nicolase Poussina. Pozoroval jsem lidi ve vinicích a kreslil je. Pozoroval jsem Valtice v jejich proměnách a to činím dodnes. Mohutná stavba kostela s prostým a krásným portálem se prosazuje ze všech stran. V různých denních a ročních dobách mění světlo jeho podobu. Stává se jakoby živou bytostí. Evokuje ve mně představy a inspiruje k tvorbě. Od tajemného vzhledu, když se tyčí proti nočnímu nebi jako přízrak, kdy ztrácí obrysy a jeho podobu vyznačují jen základní plastické hodnoty až k jiskřivému světlu za plného slunce, kdy kresba nízkého reliéfu vymezuje stavbu. Zmíněné platany, jejichž mohutné haluze ve slunci svítí proti modrému nebi pastelovými přechody neapolské žluti, neztrácejí na kráse ani v dešti, kdy se kmen i větve lesknou zelenými okry, drženými barevnou šedí. Všude vidím rytmus barevných odstínů a měňavé reflexy. To vše připomíná velké koloristy.

Když zvuk kostelních zvonů zaplavuje náměstí, vracím se do svého dětství a vtáhne mě to ještě hlouběji do historie tohoto města. Zapomínám na běžné starosti, zvony se mísí se zvuky města a souzní s minulostí a s architekturou, která obepíná celé náměstí. Jejich hlas ve mně vyvolává přání, aby nadále přetrvávala sladká esence tohoto slunného vinařského kraje. Branou, kterou se prochází z náměstí k zámku, probleskuje stará kamenitá cesta z vápence, vedoucí k nádhernému zámeckému komplexu a k parku. Tento pohled mne přitahuje a často jej kreslím. Zámku mi bylo dopřáno užívat ke své práci. V jeho velkých, dosud nerekonstruovaných prostorech jsem namaloval řadu interiérů s výhledem na Valtice a do parku.

Prázdné sály s křídově bílými zdmi mají v sobě zvláštní atmosféru, ticho a izolovanost. Světlo, jež prochází vysokými okny, působí impozantním dojmem, slunce vytváří ostré světelné efekty. To vše vybízí k malbě. Tato vzácná příležitost zde pracovat mi umožnila dokončovat studie z okolní přírody a syntetizovat je v obrazech takřka přímo na místě, kde vznikaly. Při malbě interiéru jsem pak většinou nepotřeboval žádné atributy v místnosti. K oživení prostoru mi stačí stará židle s draperií a k jeho vyjádření pak jen rytmické střídání barevných vztahů prolínajících se světel z oblohy a ze zahrady, která zalévají místnost. Často si zde vzpomenu na plošné obrazy Matissových interiérů z Nice dýchající pohodou a harmonií.

Vejdu-li do parku, zaujme mne skupina tmavě zelených tisů, přes které svítí v průhledu svah v modulovaných odstínech barevného spektra. Z temných stínů čistých barev v příkopu stoupají jemné zelené, lomené žluti a růžové kraplaky s lehkou modří, která se odráží od oblohy. Barevné tóny se vzájemně prolínají. Duhovitý vzduch v horkém létě modeluje sochu zpola ukrytou mezi keři. Tento zdánlivě skromný motiv je hodný Watteaua nebo Renoira, jenž ve své době nalézá opět pevnost objemu a lyriku barvy. U rybníků rád vzpomínám na všechna poučení, jež mi dal Louvre, hlavně na Clauda Moneta. V letní dny je tu téměř antická idyla. Rákos lemuje vodu a pod vysokými stromy roste bujná vegetace.

Přes zlatavé okry obilného pole v prvním plánu rozvrhuji celý výsek krajiny fialovým kobaltem. Její skrytou konstrukci drží horizontály, vertikály a diagonály, z nichž vyrůstají objemy v odstíněných zeleních, okrech a sienách. Prosakující záblesky mezi hustým porostem jsem vyjádřil od bledých modří a violeti až k bílé. Nechal jsem tento obraz v jednoduchém rozvrhu. Zůstal jsem u silného zážitku v náznaku, kde barevná kresba má silnější slovo než malba. Tato skutečnost mne inspiruje i k nebarevným záznamům pro svoji skrytou architekturu forem a arabesku rostlinných prvků. Stačí jen malý výsek přírody, abych si uvědomil její mnohotvárnost. Všude kolem jsou vinice, které terénu dávají zvláštní půvab, tak blízký jižním krajinám. Od jara, kdy je půda odkryta a jeví se různé odstíny okrů a hnědí, kdy vinné hlavy vrhají dlouhé klikaté stíny, až do podzimu, kdy je vinobraní, a krásu pohledu umocňuje vůně vylisovaných hroznů, je vidět mnoho barevných a tvarových proměn. Při potulkách krajinou, při vyhledávání motivů vidím mezi udržovanými řádky vinic i starý neupravený vinohrad, který mne zaujme. Živé, takřka roztancované výhonky protkávají modrou oblohu svou červení. Fialové stíny kontrastují se zelenými, zarostlá pěšinka vede k horizontu, kde se rýsují kopce Pálavy. Celek působí jako barevná vibrace.

Po letech své malířské tvorby zjišťuji, že jsem se vždy obracel k přírodě a z ní čerpal. Nevěřím ve svobodný malířský projev bez pozorování a přímého kontaktu s přírodou, která je tak proměnlivá a mnohotvárná. Má pro mne nevyčerpatelnou inspirativní sílu. Zdrojem inspirace je vše, co vidím, skutečnost je mi výchozím bodem, ale nenechávám se jí svazovat.

Pravdivosti uměleckého projevu nelze dosáhnout pouhým imitováním věci, proto se pokouším skutečnost interpretovat. Při objevování jiných malířských možností, při cestách do jižní Francie, mi ve formování malířských prostředků pomáhalo srovnávání obou krajin, což podmiňuje svobodnější a obecnější pohled na samotný malířský projev. Žiji již čtyřicet let v Praze, ale stále se do Valtic vracím jako ke zdroji tvůrčí inspirace.

Zdeněk Strouhal 2001